Tak a je po všem...

Jsem doma v Praze a Uppsala je už dávná minulost. V mém kolejním pokoji a v mé postýlce bude brzy spát nějaký jiný student! Je to trochu škoda, ale to je život. Když si ale vzpomínám, co všechno jsem prožila a vyzkoušela si, je toho opravdu dost. Tak například jsem se naučila péct jablečný koláč, lézt na stěně, spolupracovat s Němkami, seřídit si brzdu na kole, telefonovat přes Skype, nosit tři talíře na jedné ruce, nejíst pořád čokoládu, zpívat švédské koledy, péct kuře, rozumět Francouzům jejich angličtinu, točit pivo, jezdit na kole v dlouhé sukni, starat se sama o sebe, spravovat blog a mnoho dalšího. To je přeci už nějaká zkušenost, ne?

Tímto končím tento deník. Vám, kteří jste vydrželi číst až sem, velmi děkuji, že jste se mnou sdíleli mou uppsalskou odysseu. A přeji Vám mnoho odvahy a zdaru k Vašim odysseám. Určitě má cenu se k nim odhodlat!

Dny lišejníků

Cílem našeho předmětu Ecological Methods bylo vytvořit vlastní projekt a od začátku do konce si zkusit, jaké je to být vědec. Začali jsme vybírat téma. Naše skupina odvážně prohlásila, že nebudeme dělat žádné nudné laboratorní šťourání, ale že naopak vyrazíme nehledě na počasí do terénu. Tím se výběr proveditelných výzkumů v této roční době zúžil v podstatě jen na lišejníky, takže nebylo co řešit. Snažili jsme se pak hledat podklady, vyptávat se, vymýšlet “designe“ a už v tu chvíli jsme z toho byli zničení. Rozhodli jsme se nakonec porovnávat pokrytí lišejníků na stromech u dvou různých silnic. Pak ale přišla praktická část v lese. Byl nám zapůjčen školní vůz a nás čekal sběr dat. První den výzkumu klesly teploty na mínus pět. A já poznala, co je to spolupracovat s dvěma Němkami a jednou Švédkou. Zatímco ony se u stromu zaujatě přely, zda je pokrytí lišejníky 20 nebo 22 procent, já stála vedle a myslela si, že je to srdečně jedno, prostě kolem dvacítky (nahlas jsem však řekla 21). Moje prsty u nohou vysílaly slábnoucí SOS a moje parťačky stále zíraly do stejného stromu. Další dny se situace trochu zlepšila. Rtuť vystoupila o kousek výš, zvýšilo se i tempo Němek a  já jsem pokojně přežívala na čaji s rumem.  Ne že by však bylo vše bez nesnází. Majitelé za námi omylem zavírali závory svých soukromých cest, lesník nás atakoval v domnění, že krademe vánoční stromky, a návštěva loveckého psa s vysílačkou byla jasným signálem, že jsme asi v honebním revíru. Vše jsme však přežily a po pěti vyčerpávajících dnech se náš protokol zaplnil tolika čísly, že to i německá polovina týmu uznala za dostačující. Tím skončila zábava a začaly statistické analýzy, hledání literatury a to všecko. Nakonec jsem za Němky ráda, ve statistice se jejich preciznost hodí. I když z toho, že trávíme u počítačů každý den od půl deváté do čtyř, moc nadšená nejsem. Je to zajímavý obrat po mé zkušenosti z domovské ČZU. Najednou jsem to já, kdo by to rád maliličko ošidil a usnadnil si to, ale není mu to dovoleno.

Mikulášské patálie

Je zajímavé, že v cizině člověka náhle popadne vlastenecký pud, který ho jinak nechává celkem chladným. Kromě vyvěšování vlajek na 17. listopadu jsme zhodnotili jako nezbytné oslavit také Mikuláše. A to se vším všudy. Že je naše skromná ,,jednokufrová“ výbava na tvorbu příslušných kostýmů nedostačující, to nám nedělalo těžkou hlavu. Nadšeně jsme prolezli second-hand, sklep a ...ehm... také samozřejmě popelnice a vhodného materiálu bylo hned dost. Šikovnýma českýma ručičkama jsme z toho všeho zrobili dva anděly, tři čerty a jednoho Mikuláše. No a pak se šlo do ulic. Tedy do města jsme se neodvážili, ale obešli jsme všechny spolužáky, co bydlí poblíž, a poctili jsme je naší tradicí. Navštívení studenti byli často poněkud zmatení, bylo třeba je poučit, že přes červenobílý oděv se nejedná o časově zmateného Santa Clause, nýbrž o Sant Nicolase. Čerti vykřikovali, že dotyčný půjde do pekla, andělé to žehlili nebeskými přímluvami, svatý Mikuláš četl z knihy hříchů o pátečních nocích ve Varmland Nation. Ubozí nešťastníci, kteří se to snažili všechno pobrat, občas vypotili i nějakou tu písničku (obvykle jen v rodné řeči) a byli odměněni sladkostí z Ivčiny ošatky. Vzpurnější pak obdrželi uhlí a byli ujištěni o své neblahé budoucnosti. Nakonec jsme zhodnotili, že jsme propagování našich zvyků učinili za dost.. Nebylo však pochyb, že jsme to byli my, kdo se z toho radoval jak děti. Ostatním zbyla z mikulášské atmosféry pravděpodobně jen zábavná vzpomínka na bandu legračně navléknutých Čechů.

Další fotky!

Nenechte si ujít fotky z Mikuláše, měření lišejníků a další!
Vše najdete tady!

112

Člověk si říká: tyhle kecy stejně nebudu nikdy potřebovat. Ale není radno na to spoléhat... 

Jela jsem nedávno na kole večerní ulicí a napadlo mě, že jsem si zapomněla světla. Nevadí, těch sto metrů se přece nic nestane... Najednou jsem uviděla na chodníku pohozené kolo a pak nějakou Číňanku, jak sedí na zemi a něco brečí do telefonu. Co se děje? Moc jsem z ní nedostala, i když anglicky evidentně uměla. Zjistila jsem jen, že jí srazilo auto a že snad přijedou její kamarádi. Naříkala pořád dál a nedokázala mi povědět proč. Je asi trochu v šoku, pomyslela jsem si a rozhodla jsem se jí zatím utěšovat a počkat na její kamarády. Když je však viděla přijíždět, začala šíleně řvát, zhroutila se na zem a na pár vteřin ztratila vědomí. V tu chvíli nám bylo všem jasné, že je minimálně v hodně velkém šoku. Někdo mi vrazil do ruky mobil a já poprvé a snad naposledy v životě vytočila 112. Jak že se to má hlásit? Kdo jsem, stručně a jasně co se stalo, pěkně vyspelovat jméno ulice... Během čekání na sanitku se mi v hlavě vynořily všechny ty brontosauří, foglarovské a bůhvíjaké poučky. Pět T pro péči o osobu v šoku. Transport jsem zajistila, Ticho bylo v rámci možností, Tekutiny, to je blbost, Tišení bolesti v této situaci irelevantní, Teplo... vždyť tu leží na zemi! Hodila jsem přes ni aspoň svůj kabát. Pořád jsem do ní něco hustila, protože jsem měla v živé paměti, že člověk v šoku se musí udržet při vědomí. No, dařilo se nám to jen zčásti. Konečně zablikala modrá světla záchranky a já mohla předat starost do povolanějších rukou. Snad jí dají dohromady. Ještě že se to nestalo mě... Mimochodem, koukla jsem na její kolo. Neměla světla... 

Riga v obrazech!

Jaké to všechno bylo a jak to vypadalo si prohlédněte zde !

Riga

Byla fuška to zařídit, protože jsem se doobjednávala dodatečně, ale nakonec se to povedlo – trip do Rigy. Ve čtvrtek večer se naše šestnáctičlená mezinárodní skupina s českou převahou nalodila ve Stockholmu na trajekt, který nás měl přes noc přenést přes Botnický záliv až do Lotyšska.  Bárka to byla parádní. Devět pater, diskotéka, kabaret, lůžkové kabiny s televizí, restaurace, sauna, obchod... připadala jsem si jak v americkém filmu. Který že to byl na té luxusní lodi? Aha, Titanic...  Loď se někdy sice nepříjemně zhoupla (všichni tanečníci na parketu popoběhli svorně jedním směrem a pak zas zpět), ale v pátek ráno jsme šťastně dorazili k pobaltským břehům.

Měli jsme dva dny na prozkoumání lotyšské metropole. Riga má svůj duch. Má pěkné historické UNESCO centrum, je to město starých uliček i nových tříd, moderních barů a butiků, ale i město opilců, kteří se s vámi rádi druží (na lodi jsme na jednoho museli zavolat číšníka!), a jistě také město žebravých harmonikářů i těch, kteří u zdi třímají jen ten svůj kelímek. Přeci jen je zde hodně věcí o krok pozadu a proti Švédsku je to celkem změna. Ne vždy je to však na škodu. Takový ohromný trh, kde jsou stánky zavaleny kupami ovoce, masa, sýrů i ryb, to mají snad už jen v Barceloně. Verča sice prskala, že je to nehygienické, ale já nadšeně procházela mezi pulty a obdivovala, co všechno nabízejí.

Z pátku na sobotu jsme nocovali v hotelu, kde jsem využila večeři a snídani v ceně zájezdu a patřičně jsem se nacpala. Večer jsme zas nasedli na trajekt a půlku plavby zpět do Švédska jsme strávili zpíváním karaoke. Stačí rum s kolou a člověk má hned kuráž! A ani neví, zda se kýve loď nebo jen on sám.

Když jsme vylezli z autobusu, který nás vezl ze Stockholmu, uvítal nás déšť. No, zkrátka zase doma v Uppsale! Večer někdo napsal na Skype: taky se to s vámi pořád ještě houpe? A všichni opověděli: jo jo, se mnou taky.