112

Člověk si říká: tyhle kecy stejně nebudu nikdy potřebovat. Ale není radno na to spoléhat... 

Jela jsem nedávno na kole večerní ulicí a napadlo mě, že jsem si zapomněla světla. Nevadí, těch sto metrů se přece nic nestane... Najednou jsem uviděla na chodníku pohozené kolo a pak nějakou Číňanku, jak sedí na zemi a něco brečí do telefonu. Co se děje? Moc jsem z ní nedostala, i když anglicky evidentně uměla. Zjistila jsem jen, že jí srazilo auto a že snad přijedou její kamarádi. Naříkala pořád dál a nedokázala mi povědět proč. Je asi trochu v šoku, pomyslela jsem si a rozhodla jsem se jí zatím utěšovat a počkat na její kamarády. Když je však viděla přijíždět, začala šíleně řvát, zhroutila se na zem a na pár vteřin ztratila vědomí. V tu chvíli nám bylo všem jasné, že je minimálně v hodně velkém šoku. Někdo mi vrazil do ruky mobil a já poprvé a snad naposledy v životě vytočila 112. Jak že se to má hlásit? Kdo jsem, stručně a jasně co se stalo, pěkně vyspelovat jméno ulice... Během čekání na sanitku se mi v hlavě vynořily všechny ty brontosauří, foglarovské a bůhvíjaké poučky. Pět T pro péči o osobu v šoku. Transport jsem zajistila, Ticho bylo v rámci možností, Tekutiny, to je blbost, Tišení bolesti v této situaci irelevantní, Teplo... vždyť tu leží na zemi! Hodila jsem přes ni aspoň svůj kabát. Pořád jsem do ní něco hustila, protože jsem měla v živé paměti, že člověk v šoku se musí udržet při vědomí. No, dařilo se nám to jen zčásti. Konečně zablikala modrá světla záchranky a já mohla předat starost do povolanějších rukou. Snad jí dají dohromady. Ještě že se to nestalo mě... Mimochodem, koukla jsem na její kolo. Neměla světla...